Předneseno u okresního soudu
v Chomutově dne 23.6.1982

     Protože považuji celé toto jednání jen za předepsanou přípravu k vynesení rozdusku, nepokládal jsem za nutné se hájit. A nebudu se hájit ani nyní. Chci jen řící pár slov, o nichž se domnívám, že by zde měla být řečena.
     Na začátku jednání mi pan předseda poradil v tom smyslu, že přiznání je polehčující okolnost. Aniž bych měl zájem o polečhčující okolnosti, chci se teď k něčemu skutečně přiznat.
     Obžaloba mě mimo jiné viní i z neúcty ke společnosti. A já musím říci, že v tomto bodě je obžaloba velmi přesná, protože ke společnosti /jak je v dané souvislosti cháppán význam tohoto slova/ skutečně žádnou úctu necítím. K posouzení trestnosti tohoto stavu je však zároveň nutné zkoumat otázku: zda si společnost tuto úctu zasluhuje.
     Zasluhuje si úctu společnost, která vězní kritika Jirouse a básníka Friče za to, že se jejich práce objevily v nezávislém časopise?
     /Abych se při výčtu jejich hříchu držel jen projednávaného tématu/
     Jako úctu zasluhuje společnost, která se procesem proti tomuto časopisu a jinými policejně-justičními akcemi, snaží zajistit myšlenkovou sterilitu mládeže.
     Ale nazývejme vše raději pravými jmény. Namísto slova společnost by se do obžaloby mnohem lépe hodil termín establischment. Establischment, který mluví jménem společnosti a který svoje zájmy prohlašuje za zájmy společnosti. Tento rozpor dokumentuje mimo jiné i proces s časopisem Vokno, protože jedním z velmi důležitých zájmů společnosti /nikoliv establischmentu/ je i sbobodná výměna myšlenek, které časopis vokno slouží. A já věřím, že i nadále k tomuto účelu sloužit bude.
     Když totiž inkvizice dala upálit Jordana Bruna, neznamenalo to že by se přestala točit zeměkoule. A tak ani rozhodnutí tohoto soudu nemůže zabránit existenci nezávislé kultury.
     Na světě je totiž síla, proti které nezmůže nic ani ten nejdrastičtější rozsudek. ta síle se jmenuje pokrok.